Nic není náhoda, a ani to, že jsem dostal nápad zorganizovat na Dětský den sekci s offroad autíčky. Už dlouho si pohrávám s myšlenkou stavět co nejvěrnější zmenšeniny originálních karoserií pro rádiem ovládané (tzv. RC) podvozky aut v duchu „just like dads“ – právě jako tátovo, a to tak, aby něco vydržely.
No a taky jsem špekuloval o vhodném pozemku pro stavbu trati. A náhodou jsem v hospodě potkal dobrého človíčka s otevřenou hlavou (vlastně člověčici „Kačabu“). Slovo dalo slovo a dostal jsem výborný tip. Jsem vždy pro dobrou věc, a po oslovení přímo organizátora Dětského dne v Salesiánském centru mládeže dozrál nápad a vymyslel jsem vše, jak to udělat. Po obhlídnutí terénu bylo potřeba naplánovat trať, vymyslet překážky, vymyslet jak zkrotit dav dětí… Předtím jsem zkusil krotit jen dvě a i to byl oříšek, jak to udělat, aby se o „ovladač“ neporvaly. Stal se ze mě dobrovolník. Do centra, o kterém jsem do té doby neměl ani tušení, přišlo přes 300 lidí. Měli jsme štěstí na počasí. Počítám, že se nám s přidělenými pomocníky, rovněž dobrovolnými, u sekce vystřídalo na 100 dětí. Vzhledem k tomu, že přicházely i hodně malé děti, museli jsme improvizovat a nahrubo jsme vytvořili sekci pro nejmenší; a i pro ty, které si to potřebovaly nejdřív jen trošku ošahat; nazvanou Tréning. Omezil jsem rychlost u Mini Coopera, aby si i tříleté děti za pomoci rodičů mohly užít trochu srandy. Byla to taková oválná trať se dvěma prázdnými krabicemi uvnitř, aby se dala opisovat osmička. Později kolega přejmenoval tréninkovou trať na „Demolišn aréna pro nejmenší“, bo přesně tak to tam vypadalo. Normální trať asi ani netřeba popisovat, nejlíp poslouží obrázky. Bylo potřeba udělat mantinely, zatáčky, ale tak, aby to nezničilo autíčko, kdyby do toho omylem nebo schválně někdo vrážel, a to se v zápalu boje stane. Na rovné úseky posloužila páska. Abych přidal trošku akce, přidal jsem i skokánky a startovací platformu s páskou START / CÍL. Měli jsme trošku skluz s testováním a přípravou, i když se zapojily i další ruce, nachystat dohromady třicet atrakcí pro děti. Klobouk dolů před organizátory a dobrovolníky. Salesiáni mají vlastně super myšlenku. Kromě výjimečné akce Dětský den dávají lidem prostor a nějakou zábavnou činnost, aby děti měly nějakou aktivitu a netrávily čas jen tak na ulici a dělaly neplechu a kraviny.
Nechci jmenovat vše špatné, co se může stát, když se omladina dostane na sídlišti do špatné party. Autíčka chci dál rozvíjet. Nejsem žádný Mirek Dušín, ale myslím, že má smysl cokoli, co dostane děti i od počítačů a ještě si zaběhají. A že si zaběhaly! Jo, to jsem ještě nezmínil. Děti soutěžily v tom, kdo splní nejvíc úkolů, sekcí. Měly lístky, kam dostávaly razítka, když jednotlivé úkoly absolvovaly. Na konci kromě nejlepších dostaly nějakou drobnost vlastně všechny děti. No, a v rožku byl obrázek Večerníčka, protože celý Dětský den byl laděný na téma Večerníček. Ten děti odtrhly a daly jejich nejoblíbenější atrakci. Nejvíc jich někdo dostal 32, tuším na Tarzánii, my dostali 15 a to je slušné, ne? Docela mě pobavilo občas zaslechnout v nekonečné frontě: „Já chci jet s tou Šáde”. Na konci, když už se dosoutěžilo a bylo vyhodnocení, nechal jsem autíčka dál jezdit, tentokrát obě naráz, už nebyl nápor malých dětí a znovu přišli skalní příznivci. Udělal jsem frontu a po kole se střídali. Dokonce přišli i kolegové z práce. Jeden klučina přišel a říkal: „Vy jste hodný pane, že nás ještě necháte jezdit.“ No to mě dostalo. Vybavil jsem si, že by mě od toho asi těžko odtrhli, mít takové hračky, když mi bylo sedm. Pamatujete na auto s kabelem (bovdenem) a plochou 4,5V baterkou. Když jednoduše mávnu rukou nad pokutou za stání na trávě; nějaký snaživý škarohlíd od naproti z baráku zavolal měšťáky; když jsme nosili materiál pro trať a taky jedním spáleným motorem, tak to byl vážně skvělý den.
